Proč nedokážeme respektovat "NE" jako odpověď?

To je otázka, která mi leží v hlavě už delší dobu. Proč nedokážeme "NE" respektovat jako odpověď a potřebujeme kolem toho dělat spoustu okolků? Tak trochu si myslím, že je to výchovou. Že jsme byli vedení k tomu, že máme druhým pomáhat a i kolem sebe jsme viděli, že když někdo o něco požádal, víceméně to byla jen mírnější forma sdělení "udělej to." Nebo jste někdy slyšeli své rodiče/prarodiče/jiné dospělé, že by odmítli žádost o pomoc? A kolikrát jste Vy sami udělali něco, co se Vám moc nechtělo, ale přišlo Vám blbé odmítnout? A kolikrát to bylo něco, co Vám bylo vyloženě proti srsti? Netvrdím tím, že bychom si neměli pomáhat, ale měli bychom pomáhat tak, abychom nešli sami přes sebe.
Naučit se říkat "NE" pro mě bylo docela těžké. Naučit se respektovat "NE" od druhých bylo ještě těžší, a pořád je. Stále se to učím. Obojí. V určitých situacích mi to jde lépe, v určitých hůř. Za jedno jsem ale vděčná. Když cítím, že bych přikývnutím šla těžce sama přes sebe, dokážu odmítnout, i když je mi to stále nepříjemné. Co mi ale vadí, a nerozumím, proč to lidé dělají, je mírná forma vydírání.

A: "Půjdeš tam se mnou?"
B: "Nezlob se, mně se nechce."
A: "Ty jsi teda kamarádka!"

Dřív by mě to mrzelo a měla bych tendenci se obhajovat. Dnes se jen usměju a odpovím, že ano, jsem kamarádka, a proto říkám narovinu, že se mi tam nechce a nevymlouvám se na psa, děti (které nemám), úklid, spoustu povinností či bolehlav. A přijde mi to jako obrovský krok vpřed. Smutné je, že lidé se většinou vymlouvají, protože jsou k tomu tak trochu nucení. A to právě proto, že neumíme respektovat prosté a jednoduché "NE" jako odpověď. Protože když o něco požádáme, a druhý nás odmítne, cítíme se zaskočení a tak trochu i ublížení. Že nám nechce druhý pomoct. Zajímavé je, že když se začne vymlouvat, tak my sice víme, že se druhý vymlouvá, ale mysl se cítí uchlácholená. Proč? Protože když uslyšíme jen "NE", víme, že nám druhý pomoct nechce, ať už z jakéhokoli důvodu, a to se nám nelíbí. Zatímco když nám k onomu "NE" přidá i výmluvy, zní to, jako že nám druhý pomoct chce, ale nemůže. A mysl je spokojená. To jsou kouzla, že? :)
Další situace, která mi v odmítání vadí, je sobeckost.

A: "Pojeď tam s náma."
B: "Nezlob se, ale opravdu nepojedu."
A: "Ale když já bych chtěla, abys tam jela. Já jsem se na to tak těšila! Nechceš si to ještě promyslet? Nezahazuj to hned." (tohle samozřejmě může být i prosté sdělení, co druhý cítí, pokud ovšem nenásleduje další nátlak)
B se snaží vysvětlit, že tam opravdu jet nechce, protože je celá situace nepříjemná a ví, že by se tam necítila dobře.
A situaci zná, přesto to ale zkouší, protože ona to tak prostě chce.

Proč se nedokážeme vžít do situace druhého a vidíme jen sebe? A proč často neposloucháme, co nám druhý říká? Nedávno jsem byla na semináři a moc se mi líbila věta, že lidé slyší, ale neumí poslouchat. Jaký je mezi tím rozdíl? Když lidé slyší, tak ví, že ten druhý mluví, ale chytí každé desáté slovo a víc přemýšlí o tom, co řeknou, až dotyčný domluví. Zatímco když poslouchají, každé slovo toho druhého jim pronikne do mozku a často i pochopí/vycítí, jak to ten druhý má.
Přála bych si, abychom se naučili říkat "NE" bez výčitek svědomí a vysvětlování, a také abychom dokázali stejné bezvysvětlovací "NE" respektovat u druhých. A taky bych si přála, abychom uměli víc poslouchat, než jen slyšet.