Knižní koutek

Zase uběhl skoro rok, co jsem napsala poslední příspěvek. Už několikrát jsem se snažila začít psát pravidelně, ale nejde mi to a nutit se mi do toho taky nechce. Nicméně proto, že poslední příspěvek ze série Knižní koutek byl v roce 2016 (to mě dost překvapilo!), a já teď hodně čtu, řekla jsem si, že zkusím tuto sérii obnovit :)

Robert Šlachta - Třicet let pod přísahou (klik)

Na etapy jsem četla Třicet let pod přísahou od Roberta Šlachty a Josefa Klímy. Kniha je vedená formou rozhovoru a právě proto se dobře četla. Někdy jsem ji musela odložit, protože jsem se ve všech těch jménech a kauzách ztrácela. Dočtete se o začátcích u policie, jaké měl ideály, se kterými k policii nastoupil, jak se pouštěli s kolegy do boje s drogovými kartely, důvod jeho přesunu do Prahy, i jeho pohled na věc ve známých kauzách, např. Nagyová, Vidkun, atd. Líbí se mi i jistá sebereflexe, že dnes by R. Šlachta přistupoval k určitý věcem jinak a že se nebojí přiznat "mladickou nerozvážnost" :) Rozhodně to byla zajímavá exkurze do pracovního života Roberta Šlachty a oceňuju, že Josef Klíma kladl všemožné otázky, i ty méně příjemné. Zvláštní otazník pro mě zůstal ohledně některých jmen, o kterých R. Šlachta mluví v dobrém, zatímco v Krvavém slunci pod gilotinou je Alena Vitásková haní. Rozhodnutí už je na názoru každého jedince.

Krvavé slunce pod gilotinou (klik)

Když jsem tuhle knihu nakousla výše, musím ji zmínit taky. Kniha by to byla skvěla, kdyby...chápu, že kniha byla psána v emocích, ale od toho by měl být editor, aby děj dával smysl. Chvílemi se najednou řešilo něco, o čem před tím nebyla řeč a bylo složité se zorientovat. Přeskakování mezi kauzami. Jiné věci se zase zbytečně opakovaly. A kdo by se měl stydět, je korektorka. Gramatické chyby, z velké části nelogická skladba vět. Tohle všechno knize dost ubírá a je to velká škoda. Jde totiž o téma, ze kterého vstávají vlasy hrůzou na hlavě a obdivuji paní Vitáskovou, že to vše ustála a šla s tím ven. Jediná chvilka rozpaků byla, když popisovala, jak je nespravedlivě odsouzená (nyní už osvobozená) Michaela Schneiderová zničena zdravotně, společensky i finančně. Jelikož pod paní Vitáskovou spadá její Institut Aleny Vitáskové z.s., zabývající se ochranou a podporou lidských práv a svobod v České republice, vyvstala mi na mysli otázka, proč paní Schneiderové tento Institut, alespoň finančně a právně, nepomohl? Ale to jen takový malý otazník na závěr. Stejně jako u Třiceti let pod přísahou, názor si musí udělat každý sám.

série Artemis Fowl (klik)

Na tuhle sérii jsem narazila díky 2. dílu (Operace Arktida), který jsem našla v knihobudce. Přečetla jsem jedním dechem a začala shánět ostatních 7 dílů. Sehnat 6 z nich byla hračka, ale 7. díl, Atlantský komplex, jsem sháněla cca rok. Nakonec se má trpělivost vyplatila, a ač jsem některé díly kupovala ani ne za 100 Kč, za Atlantský komplex jsem zaplatila krásných 425 Kč a oddechla si, že mám sérii kompletní. A pustila se do čtení. O víkendu jsem dočetla 6. díl, Časový paradox a čeká mě právě Atlantský komplex. 

Artemis Fowl je geniální mladistvý zločinec, jak o sobě sám rád prohlašuje. Prosím, pokud jste viděli film, zapomeňte na něj!!! Artemis žije v Dublinu se svými rodiči a svým strážcem Butlerem, který to s Artemisem nemá vůbec jednoduché. Hned v jedničce poznáme jistou Artemisovu krutost, když zjistí, že pod zemí žije národ skřítků. Zajme kapitánku Myrtu Krátkou a utká se s Národem. A my máme možnost setkat se s dalšími postavami, velitelem LEPReko Juliem Břízným, k němuž neodmyslitelně patří jeho houbové doutníky, s kentaurem Klusákem, lehce paranoidním, ale špičkovým technikem, s trochu smradlavým, ale nesmírně šikovným permoníkem Slámou Hrabošem, který se dokáže vloupat všude a je neustále za hranou zákona, a v neposlední řadě s šílenou šotkou Opal Koboi. Všechny tyto postavy se více či méně objevují v celé sérii. 

Komu by nestačil už tak napínavý příběh, může se pustit do luštění šifer, které jsou v zápatí každé stránky ve všech knihách. Jedná se o šifru z Capallských svitků. Já jsem se pustila jen do té v první knize a přiznám se, že to bylo tak časově náročné, že jsem to nakonec vzdala a líně dohledala ve vodách internetu...

Nebudu se rozepisovat o jednotlivých dílech, jen Vám doporučím, ať se do série pustíte, pokud máte rádi humor a napětí. Jedná se sice o dětské knihy, ale to byl Harry Potter taky :)

Nikdyuš: zkoušky, jež podstoupila Morrigan Crowová (klik)

Na začátek musím mimo téma přiznat, že se mi moc zamlouvá obal, který je matný, ale deštníky jsou lesklé - baví mě po obale přejíždět prsty a vnímat ten rozdíl :)

Samozřejmě mě zlákala čarodějnická tématika, tu já můžu :) Vzhledem ke společnému námětu se nevyhne srovnání s Harry Potterem - výjimečné dítě (které to na začátku neví), záporák, kouzelné místo pobytu, nezvyklý způsob dopravy - ale ty knihy jsou tak jiné!

Když jsem četla Nikdyuš poprvé, prvních cca 100 stran jsem se vyloženě trápila. Ale pak děj dostal spád a já se dalších 360 stran nedokázala odtrhnout! Když vyšel druhý díl, Divomor, bylo to už nějakou dobu, tak jsem začala zase hezky od jedničky. Tentokrát jsem si knihu užívala od první chvíle a byla jsem ráda, že mě po dočtení čeká rovnou dvojka. Morrigan Crowová je prokleté dítě, které má o 11 narozeninách umřít. Místo toho ale absolvuje bláznivou cestu s Jupiterem Northem, členem Divinské společnosti, kdy prchají před honci z kouře a stínů. V Nikdyuši se Morrigan pod patronátem Jupitera Northa uchází o členství v Divinské společnosti (Divispolu) a musí splnit 3 zkoušky. Do Divispolu se může dostat pouze 9 dětí, které mají výjimečné nadání. Morrigan se spřátelí s jedním z kandidátů, Hawethornem, žije v hotelu Deucalion spolu se spoustou podivných postaviček, ať už je to maxikočka Fenestra nebo upíří trpaslík Frank (pozor! Neplést s trpasličím upírem!), který je v hotelu králem večírků a oslav. Hotel žije svým životem, osobní pokoje se mění podle toho, jak se zrovna cítíte, můžete narazit na pokoj ožívajících stínů a nebo jít do kouřového pokoje, kde například po večeři narazíte na tlumené zelené světlo a mátový dým pro dobré zažívání. Mimochodem tento pokoj mě nadchl z celé knihy nejvíc a přála bych si takový pokoj mít! :D Stejně jako Artemis je i Nikdyuš primárně pro děti, ale za mě napínavé, čtivé, velmi dobře napsané a vhodné i pro dospělé s duší dítěte :)

Divomor: síly, jež v sobě objevila Morrigan Crowová (klik)

Na začátek zase vsuvka - tady bych Albatrosu vytkla, že se nedržel stejného papíru jako u jedničky. Přiznám se, že nemám ráda, když se v knižní sérii změní styl, ať už je to obal, písmo nebo papír :(

Co se týče děje, hupsla jsem do něj celá natěšená rovnou z jedničky a byl maličko temnější. Morrigan byla přijata do Divinské společnosti a spolu se svým kamarádem Hawethornem a dalšími 7 spolužáky prochází prvním ročníkem. Jenomže Morrigan je Divomor. První Divomor od Ezry Squalla, který je něco jako Lord Voldemort v Harry Potterovi. Mog, jak jí láskyplně říká Jupiter, ačkoli to Morrigan nesnáší, ve škole trpí. Jednak kvůli nedůvěře spolužáků a dvak kvůli nudným hodinám. Namísto rozvoje a pochopení své síly Divomora jen poslouchá, jak jsou Divomoří zlí, zákeřní a špatní. Přiznám se, že je to už nějaká chvíle (rok), co jsem knihu četla, takže nemám děj v živé paměti. Nicméně! Dle informací z Albatrosu by v dubnu měl vyjít 3. díl (věřím, že opravdu vyjde!) a jakmile budu vědět jistě, že se tak stane, udělám totéž, co loni - začnu pěkně od jedničky. Věřím, že tou dobou už budu mít sérii s Artemisem dočtenou a velmi ráda propluju z jednoho magického světa do druhého :) Oba jsou totiž krásné a hladivé, ač každý jinak. 

Šlehačková oblaka (klik)  

Terezu in Oslo v jejím podcastu V oblacích jsem začala poslouchat po zmínce od kamarádky. Tereza má nesmírně příjemný hlas a v prvních epizodách mluvila o pro mě zajímavých tématech. Knize jsem dlouho odolávala, ale jsem ráda, že jsem neodolala :) původně jsem ji měla půjčenou z knihovny - narovinu, mám zkušenost, že většina knih influencerů stojí za jedno přečtení, ale nikoli uchování. Klobouk dolů, Tereza píše opravdu výborně! Někteří tvrdí, že Šlehačková oblaka jsou až příliš šlehačková a sladká. A víte co? Mně to vůbec nevadí! Líbí se mi to. Trochu se tu skáče v ději, což je matoucí, ale rozhodně méně, než třeba u Krvavého slunce pod gilotinou :) Tereza popisuje, jak se dostala do Osla, jak studovala v Dánsku školu tance, gymnastické tréninky, studium v Oslu a hledání práce. Taky se dotkne bolavého tématu, a to smrti její maminky. Má můj obrovský obdiv, jak se k tomu dokázala postavit a moc mi tyto kapitoly pomohly v lednu. Pokud máte rádi slaďárny a romantiku, střihnout norskou pohodou a příjemnou slovní zásobou, doporučuji :)

Karamelová džungle (klik)

Dle některých recenzí jde vidět, že autorka dospěla a už to není přeslazený text. To je pravda. On už to prozrazuje sám název, od džungle člověk čeká něco jiného než od oblak :) Když jsem vracela Šlehačková oblaka do knihovny, paní knihovnice se usmála, že Džungle je ještě lepší. Ačkoli jsem tou dobou už měla Šlehačková oblaka koupená doma, byla jsem opět škarohlíd, a že si počkám, až bude v knihovně. Nakonec jsem se neudržela a knihu si objednala a byla to dobrá investice :) A já se v duchu Tereze omlouvám, že jsem ji podcenila a myslela si, že dvojka nebude mít požadovanou úroveň. Rozhodně měla. V džungli se dočítáme o začátcích Terezy a Johniho a jejich firmy Ellite blogers, kterou v ČR založili, a která se zabývá influencer marketingem. Název Džungle sedí. Pro mě osobně byla Šlehačková oblaka lepší, protože prostě slaďárna :) ale doporučit můžu obě dvě. Je to příjemné čtení. 

Malé velké radosti

V dubnu jsme hodně chodili k Boleváku. Ať už s Ivet, nebo s Martinem. Tohle byl po dlouhé době můj první "ponor" na začátku dubna, kdy jsem měla výročí od účasti na workshopu Wim Hofovy metody. Ivet jsem zlákala natolik, že druhý den šla do vody se mnou :) Ivet, díky za krásnou momentku a za úžasně strávený čas u Boleváku :) 

Cestou do práce jsem potkala kolegyňku a šly jsme spolu. A já dostala čtyřlístek, který našla před domem. Krása je v maličkostech. Klišé? Já bych řekla, že je skvělé se to naučit :)

Když se máte rádi natolik, že sami sobě upečete narozeninový dort. Mrkvový. Výborný. Dokonce se Vám podaří někde vylovit svíčky, takže si je sfouknete. A marně přemýšlíte, kdy naposledy jste sfoukávali svíčky na dortě? Samozřejmě jsem se o něj podělila, ale i tak jsem ho jedla asi 5 dní. Nepřejedl se. Vždycky jsem se na něj těšila, protože se mi vážně povedl!

Lumpík je pejsek útulkový, šikovný, a rád si stele na neobvyklých místech. Třeba v Martinově krabici s pracovním oblečením - mimochodem tu si fakt oblíbil, chodí do ní často :)

Narozeninová kytka od maminky :) Krásná a hlavně voňavá!

Poke bowl. Já vím, teď je jich plný instagram. Prostě jsem to musela zkusit taky :) někde jsem četla, že to je jako nezarolované sushi, s tou výhodou, že do sushi nikdy nezarolujete tolik ryby a zeleniny. Musím uznat, že jsem se plácla přes kapsu a pro tuhle příležitost si koupila steak z tuňáka a sushi rýži. A byla to dobrá volba. Jako milovnice sushi a zejména ryb jsem měla boule až za ušima a blahem jsem přivírala oči u každého sousta = )

V září jsem přemýšlela, že tu udělám příspěvek na téma "podívej se na své okolí očima turisty". Leč nějak z toho sešlo. Pak jsem si říkala, že by bylo dobré zachytit stejná místa v různém ročním období, ale taky to nějak nevyšlo. Jenomže já mám kolem domu pár míst, která mě ani po 6 letech nepřestávají fascinovat. Třeba tento strom. Je zvláštní. Je pro mě zajímavý tím, jak je košatý a placatý. V létě je pod ním spousta stínu a v zimě mě fascinuje, kolik má větví a větviček. A takových zázraků já mám kolem domu několik.

Jedno z odpolední u Boleváku. Byly jsme s Ivet na druhé straně než obvykle a já cestou z vody zjistila, že ze dna čouhá škeble! Trochu jsem se bála, ale vytáhla ji, protože mě zajímalo, jak je velká. Poctivě jsem ji pak zastrčila zpátky, ale musela jsem se soustředit, abych tam vrátila škebli, a ne telefon, protože obojí bylo podobně velké i těžké :D

Autokino. Byla jsem v něm poprvé a bylo to super. Přijeli jsme brzy, takže jsme krom popcornu dostali první řadu :) Poslední aristokratku miluju, byl to úžasný podvečer! Kdyby vás, stejně jako mě, zajímalo, jak se to řeší se zvukem, tak ten si naladíte na rádiu :) A abych nebyla nařčena, tak autorem fotky je Martin :) 

Zajíci ve školce. To nešlo nevyfotit. Jedno víkendové ráno při venčení :)

Odmlka | Životní eskapády

Dlouhou dobu jsem na blog nenapsala ani řádku. A to jsem původně chtěla začít psát častěji :) Konec roku ale byl natolik intenzivní, že to nešlo. Stáhla jsem se do sebe a snažila se vstřebat všechny ty události, které se děly souběžně najednou.

Jedním z velkých kroků bylo ukončení pracovního poměru ve Fakultní nemocnici. Nakonec to nebylo úplné ukončení, ale pouze snížení na 2h týdně. Jelikož je má práce propojená, nemohu si dovolit skončit úplně. Tento krok pro mě byl nečekaný a jako blesk z čistého nebe. Na jaře se nám částečně změnilo vedení a náš pohled na práci, kterou odvádím, se lišil. Měla jsem na výběr z několika variant. Když se to celé událo, byla jsem natolik v šoku, že mě ani nenapadlo, že to skončí právě takto. Čím víc jsem nad tím ale přemýšlela, tak se tato varianta začínala jevit jako jediná možná. Trápila jsem se s tím víc než měsíc, nechci tady zabíhat do podrobností, ale byl to velmi náročný měsíc. Nakonec jsem vše zvládla a do prosince jsem vstupovala s pidi úvazkem 0,05. Jelikož už nějaký čas uběhl, můžu říct, že jsem za dospění k tomuto rozhodnutí neskutečně vděčná! Ulevilo se mi. Přestala jsem být ve věčné křeči, abych splnila očekávání, aby mě zase někdo nepomluvil a nedonášel, protože se něco jeví jinak, než jak to ve skutečnosti je, atd. Těch faktorů bylo mnoho a já najednou zjistila, jak moc jsem se trápila. Pravda, když jsem do FN nastupovala, byla jsem plná síly a ideálů. Ale postupem let mě celý systém semlel natolik, že se z toho tak trochu stal spíš boj o přežití. Po 5 letech mého postupného přibírání dalších a dalších "povinností" a profesního růstu jsem skončila tam, kde jsem na začátku začínala. A jsem ráda. Ony to totiž možná nebyly ani tak moje ambice a touhy, jako spíš potřeba světu dokázat, že za něco stojím. A dovolit si to (při)pustit a říct "ne, já to nechci dokončit", navíc opakovaně, bylo náročné. Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla ustát a postavit se sama za sebe.

Souběžně s touto lapálií se děla ještě jedna rodinná. S prarodiči od tatíka jsem 13 let nebyla ve styku. Nechci tady rozebírat proč a jak, prostě to tak bylo. Jenomže koncem října mi tatík zavolal, že děda má terminální stádium rakoviny tlustého střeva a že pokud ho chci vidět, teď je ten správný čas. Seděla jsem v posteli, nemocná a s pocitem "Proč? To nestačí, že tady řeším práci, jsem nemocná, je mi blbě, a do toho ještě tohle?!". Posbírala jsem zbytky sil a dědovi napsala. Hned další víkend jsem tam jela. Ačkoli už nekouřím (jen výjimečně), tak cigareta na uklidněnou byla nutnost :) 13 let je 13 let a nevěděla jsem, co mám čekat. Nakonec to (jak jinak) proběhlo úplně v pohodě. A mně se zase jen potvrdilo to, že naše hlava dokáže opravdu vykonstruovat neskutečné strašáky a že je dobré se naučit rozlišovat, kdy jsou její upozornění opodstatněná, a kdy nám spíš škodí. Spousta věcí mě vrátila do dětství - koberec, který si pamatuju ještě z domu, kde babi s dědou bydleli. Přehoz na gauč, který mají snad odjakživa, a spousta dalších drobností. Byla jsem ráda, že jsem zvládla ten krok udělat. Ani ne tři týdny poté děda umřel. Doma jsem se probrečela tím, kolik let jsme zbytečně ztratili, ale s vděčností, že jsme se ještě viděli a věděli, že je to dobré. Mělo to tak být a byla to součást vývoje. S babi si dnes voláme a já jsem ráda, že se to po tolika letech urovnalo.

Následoval měsíc dovolené, takřka celý prosinec. To bylo taky to jediné, co mě drželo zhruba od září při životě. Takové světlo na konci tunelu. Měla jsem jisté představy, jak bude dovolená probíhat. Ale všechno bylo jinak. Doháněla jsem výšivku Thanosovy rukavice pro Martina, který měl 17.12. narozeniny. Můžu vám prozradit, že jsem to nestihla a předávala ji zhruba o měsíc později. Přesto jsem se ale opět chytla do krysího závodu a každý den ráno vstala, nasnídala se a zasedla k vyšívání. Nerozumějte mi špatně. Já si to užívala. První 4 dny. Protože vyšívání mě baví, uvařila jsem si dobrý čaj a kávu, pustila si vánoční romantický film, rozsvítila světlíčka na stromku, solnou lampu a do aromalampy dala vánoční vůni. A byla jsem absolutně šťastná. Jenomže po pár dnech už to nebyla pohoda a pocit volnosti, ale spíš tíha termínu a nutnost. Vytratila se lehkost. Až den před Vánocemi jsem si řekla, že dost, že "nepromrhám" dovolenou dalším štvaním se, jen štvaním se jiného druhu. A tak se kýžený odpočinek a úleva nekonal. Nicméně díky tomu jsem si to uvědomila a došlo mi, že je jedno, jestli jsem v práci nebo doma, že mám tendenci se do těchto krysích závodů chytat a občas si je dokonce sama vytvářet.

Na přelomu roku jsem bilancovala. Co se událo v roce 2019, co mě asi čeká v roce 2020. A slíbila jsem si, že rok 2020 bude rokem mého zdraví a těla. Dlužím mu to. Za to, že mě vždy podrželo a neselhalo. Chci mu to oplatit a dát mu potřebnou péči. Asi za 3 týdny po tomto rozhodnutí mi ruplo za krkem. U mě celkem běžná věc. Tedy hlavně dřív, od té doby, co mám pořádnou matraci a anatomický polštář se mi to stává výjimečně. Jenže zrovna tu noc jsem spala u Martina. Není to příjemné, ale vím, že cca za 3 dny to povolí. Ale ouha. Za 3 dny to naopak vygradovalo. Naivně jsem zůstala doma s tím, že to chce teplo a klid. Velmi brzy jsem se ládovala koňskými dávkami léků a sháněla jsem fyzioterapeuta. K doktoru jsem nechtěla, že mi budou nutit obstřik (a já se zase dostanu do tlaku, nedokážu říct ne a proti své vůli na obstřik kývnu). Vydržela jsem to 4,5 dne. 4,5 dne, kdy jsem mohla jen sedět, ležet jen na zádech a s obrovskými bolestmi hlavy, i obyčejné polknutí bolelo, o jakémkoli pohybu hlavy, vyjma záklonu, nemohla být řeč. Oba fyzioterapeuti mi řekli, že si mám koupit límec a vyrazit k doktoru. Moc jsem nespala, za to jsem hodně brečela. Nakonec jsem v sobotu skončila na urgentním příjmu a věděla jsem, že obstřik si vnutit nenechám. A zase jeden neopodstatněný strach, o obstřiku nepadlo ani slovo :) Dostala jsem kapačku, Tramal, po kterém jsem se krásně vznášela :D a taky informaci, že mám akutní ústřel krku sahající do půlky zad. A taky výrůstky na dvou krčních obratlech. Domů jsem si nesla konečně odpovídající léky a týdenní neschopenku. Když jsem přesně po týdnu poprvé velmi, velmi opatrně ulehla na bok a ono to šlo, prožívala jsem obrovské pocity vděčnosti a štěstí. Najednou jsem si vážila toho, že můžu bezbolestně polknout, napít se a najíst, že si můžu lehnout!!! Že se můžu vyspat a že se začínám vracet do normálu. Samozřejmě jsem hodně přemýšlela, proč mě tělo takhle drsně zabrzdilo. Mám svou teorii. Dnes, měsíc po této epizodě, cítím, že to stále není ono. Jasně, už jedu v běžném režimu, včetně squashe, ale pořád cítím, že nejsem úplně fit. A při určitých pohybech hlavou mi bolest dost nečekaně a nevybíravě vystřelí nahoru i dolů. Beru to jako takovou mou nutnou brzdu. Jak už jsem psala výš, mám tendenci chytat se do křeččího kolečka, do pocitu, že musím a taky občas dělat věci na sílu. V něčem už jsem se to odnaučila, v něčem ne. Možná se mýlím, ale myslím, že poselství těla bylo následující - "Říkala jsi, že letošek je mým rokem. Ale nechováš se tak. Zase mě do něčeho tlačíš a chceš po mě výkon. Já už ale nemůžu. Jsem vyčerpané. Začni mi konečně naslouchat a respektovat mé potřeby. Za čím se pořád ženeš? Proč potřebuješ mít všechno hned? Já se neopravím mávnutím kouzelného proutku. Potřebuji na to čas."

A tak se učím naslouchat svému tělu, respektovat jeho potřeba a dát čas jemu i sobě. Moc mi v tom taky pomáhá obrázek mé milované Peťky, známé taky jako Oringle. Obalenou paní, jak jsem ji překřtila, jsem si zamilovala na první pohled a věděla jsem, že chci mít jednu doma. A tak ji mám :) Díky Peti! Ve zlatém ránu (nikdy jsem na zlatou nebyla), opřenou na parapetu o zeď u psacího stolu tak, abych na ni viděla i z postele a mohla si připomínat to, co si tolik připomínat potřebuju.

A tak Ti děkuji, moje tělo, žes to všechno vydrželo. A nikdy mě nenechalo ve štychu. Pokusím se Ti to konečně oplatit a vynahradit.