Malé velké radosti

Prázdniny na chalupě, za pecí. K snídani topinky z kamen, s česnekem a máslem, káva v puntíkovaném hrníčku. Spaní dle libosti. Večerní procházky po vsi. Pobytí na posedu. Kvákání žab. Plynutí bez povinností. Dělat si, co chci. Hraní her. Být to na mě, jsem tam ještě dnes :)

Lumpejz bouřky se bojící, pod postelí se schovávající...

Děvčátko Momo a ukradený čas. Kniha, kterou by měli pravidelně číst zejména dospělí. Aspoň jednou ročně! Za čím se vlastně pořád tak ženeme?

Že jsou na sebe jako kočka a pes se říct nedá. Jsou si prostě srdečně jedno a jsou nesmírně roztomilí =)

Koho by nepotěšilo ranní cappuccino s milým obrázkem? A taky jsem tam snídala skvělou omeletu se špenátem a mozzarellou =) A kde? V kavárně Snílek :) pokud máte rádi vlaky, doporučuju dvojnásob - kavárna je u trati a na zahrádce nebudete mít o projíždějící vlaky kousek od vás nouzi.

Deka je zase o kousek blíž své finální podobě a já už se moc těším, až se do ní v zimě zachumlám. Otázkou je, jestli to bude tato zima, nebo až některá další :)

Autorkou citátu vlevo je Stáňa Stiborová Mrázková, autorkou citátu vpravo je babička Terezy Kramerové. Obojí si teď potřebuju často připomínat, proto je mám v deníku. Někdy je totiž snazší fňukat, než to změnit.

S výše zmíněnými citáty souvisí i sebezodpovědnost. Přestaň být obětí a začni být tvůrcem svého života. S plným vědomím toho, jaké následky budou tvé činy mít. Postavíš na první místo sebe, nebo druhé? Já jsem zjistila, že jsem často kličkovala, jen abych nemusela druhému říct něco nepříjemného, abych neublížila. Jenomže pak jsem byla akorát naštvaná a nešťastná, že jsem se nedokázala postavit sama za sebe, šla proti sobě, a tím jsem ublížila akorát tak sama sobě. Učím se tedy postavit se sama za sebe a nést následky. Není to jednoduché :)

Bolelo mě u srdce. Naštěstí jsem si cestou z práce vzpomněla na knížku Magicky ženská a na jednu podobnou pasáž. A tak jsem šla. A ráchala si nohy v jezírku. A nemyslela. Užívala si tu chladnou vodu, která po chvíli hřála. Užívala jsem si ryby i kachny plující okolo. Smála jsem se, že z Lumpíka bude na stará kolena vodomil. Užívala jsem si sluníčko, ticho, klid, rákosí a šumění větru v listí. Kdybych mohla stojím tam pořád. Jenomže nejsem strom a občas musí člověk dělat i nepříjemné kroky :) Opět jsem si uvědomila, jak moc je pro mě voda důležitá a jak mi pomáhá v těžkých chvílích. A proto jsem to zakončila jednou tankovou plzničkou a večer nohama v lavoru se solí (když nemáte vanu, musíte mít po ruce alternativní řešení) :)