Alminka a Lumpík

Už dva týdny se mě dost urputně drží nějaký zatvrzelý moribundus. Dva týdny chodím do práce, co nejdříve jdu domů, kde zvládnu z posledních sil vyvenčit Lumpejze a s rozkoší s sebou mrsknu do peřin...k filmu...ke knížce...I proto tak dlouhá odmlka. Co všechno jsem vlastně během svého povalování stihla?
Už nějakou dobu jsem měla rozkoukané Případy inspektora Lynleyho. Nesourodá dvojice - on šlechtic, ona normální holka. Bohužel se svojí hlavou a problémem respektovat autority. Postupně si na sebe ti dva zvyknou a ač si ho ona občas dobírá pro jeho způsoby, ve vyšetřování se parádně doplňují. Když jsem viděla poslední díl (6 sérií, každá má 4 díly, pouze ta poslední má 2), bylo mi líto, že už je konec. Že s touto dvojicí nebylo natočeno více dílů. Nesmírně uklidňující a pohodová detektivka a moc ráda se k ní vrátím :)
Po sto milionté páté jsem četla Z neznámých důvodů. Je to prostě moje srdeční záležitost a můžu ji číst pořád dokola, stejně mě nikdy neomrzí. Poprvé jsem četla tuto verzi:

Bohužel, kniha se během prvního čtení rozsypala jako domeček z karet. Respektive z ní zůstalo salátové vydání - krásné pojmenování, které na prvním stupni ZŠ používala paní učitelka Mikšánková, když jí největší raubíři ze třídy na konci roku odevzdávali zapůjčené učebnice :) Takže jsem si pořídila nejnovější vydání. A se zklamáním jsem zjistila, že sem tam nějaká větička chybí a hned na začátku byla vynechána asi stránka a půl, na níž se nacházel krásný článek o DNA dvoušroubovici. Nu, neznat předchozí verzi, bude mi to jedno. Leč, bohužel, ač má kniha přes 500 stran, tohle jsem si pamatovala a vztekalo mě to. Takže jsem pátrala, až se mi podařilo sehnat tutéž verzi, jakou jsem četla poprvé, dokonce bezsalátové vydání. Už ji mám doma :) Jen ještě dost dobře nevím, co udělat s tou novou :-O Možná jsem bláznivá, ale nemám knihu, která by mi byla milejší a mému srdci bližší. A proto ji chci mít tak, jak jsem ji četla poprvé - celou a bez, mně absolutně nepochopitelných, vynechávek.
Další, co jsem stihla přelouskat, byla Záhada zamčeného pokoje.

Tuto knihu jsem "ulovila" na knižním bazaru, který probíhá každý říjen v knihovně ve Skvrňanech. Už se moc těším na říjen a je mi líto, že to neprobíhá častěji. Po celý říjen je ve vestibulu knihovny něco jako tržiště. Můžete jakékoli knihy přinést a jakékoli knihy si odnést. Zadarmo. Bez omezení. Prostě paráda! Překvapilo mě, kolik pokladů se tam dalo najít. S plným batohem jsem přicházela a s plným jsem odcházela. Jen jsem se krapet styděla, protože já jsem tam nesla povětšinou knihy z Levných knih. Asi to znají všichni knihomolové - někde čekáte, poblíž jsou Levné knihy, takže si jdete čekání ukrátit tam. Já osobně se dost řídím názvem knihy. Někdy se trefím, někdy ne...a bohudíky za knižní bazar, protože je mám pak kam dát. Nikdy bych nedokázala vyhodit knihu. A to, že se nelíbí mně, ještě neznamená, že neudělá radost někomu jinému :) Ale abych se vrátila k Záhadě zamčeného pokoje...Přiznám se, že kniha byla trpkým zklamáním! Asi jsem holt jiná, ale mě prostě severští autoři nesedí. Jo Nesbo mě absolutně nebaví, Sjöwallova s Wahlööm mě též zklamali. Na milost beru snad jen Larse Keplera. U toho (u nich, taky se jedná o manžele) je zas potřeba být v dobré psychické kondici, protože jeho knížky jsou plné adrenalinu a ne vždy na to má člověk náladu.
Včera už jsem měla ale čtení a filmů plné kecky. Zvykla jsem si chodit na TRX, cvičit, šít....a už dva týdny nic z toho nemůžu! A jelikož mi přišlo nové vydání MarinyQuilt a jelikož tam byla předloha na Alminku a jelikož už jsem měla roupy, vrhla jsem se včera na šití. Uf, prvně v životě jsem zažila noční můru švadlenek - nakombinovat látky. Zhruba takto vypadalo kombinování

to jen pro představu, jak skončilo moje rovnání v rámci komplexu nutkavého chování :) Nu, jak už jsem tenkrát psala, látek nemám až takovou zásobu. Vše jsou to pozůstatky z jiného šití, kdy jsem přesně věděla, co budu šít a tomu jsem podřizovala výběr látek. Situace s Alminkou byla jiná a já jsem včera vyloženě zoufale přehazovala látku k látce a už jsem začínala být vzteklá, že to prostě není ono! Nakonec jsem něco ulovila. Ale zcela upřímně přiznávám, že s výsledkem stejně nejsem spokojená. Z Alminky mám samozřejmě ohromnou radost (Lumpík už menší), ale není to to pravé ořechové. Alminku jsem šila hlavně proto, že se mi moc líbila. Od prvního prolistování časopisu bylo jasné, že Alminka bude. Dalším impulsem bylo, že by třeba Lumpejz mohl dostat kamarádku. Aby nebyl doma tak sám, když jsem v práci (stejně to prospí). Aby mu nebylo smutno (haha). Aby měl psí parťačku (dle jeho rekací asi parťačku nepotřebuje). Jenže život tomu chtěl, že buď se mu psí slečna nezamlouvá, nebo jsem se mu netrefila do barevného vkusu, a nebo absolutně nepochopil, že to je JEHO psí kamarádka. Já myslím, že místo slov stačí pohled na jeho "nadšení" :D

Naivně jsem si myslela, že když se se mnou dívá na Hercula Poirota, Slečnu Marplovou, Vraždy v Midsomeru či Případy inspektora Lynleyho, že do sebe nasaje aspoň kousek chování anglického gentlemana. Doufala jsem marně. Je to prostě pes útulkový, zblázněný a třeštiprdlo a psí slečnu tvrdě ignoruje :( No nevadí, z Alminky mám radost já a Lumpíka kvůli tomu míň ráda mít nebudu. Je to má věrná psí duše, která se mnou zažila stěhování z Budějovic do Klatov, stěhování v rámci Klatov a taky stěhování z Klatov do Plzně. Vždycky si zvykl. Nikdy mě nenechal ve štychu. Je to prostě můj nejmilovanější Lumpejzník :)

A tady ještě Alminka, aby jí to nebylo líto.

Psí smečka se mi rozrostla. Třeba se stane zázrak a Lumpejz Alminku veme na milost a přestane ji ignorovat. Ale vzhledem k jeho spratkovitému a potrhlému chování v to moc nedoufám :) Je prostě svůj, a to je dobře! Zdraví zdar, bacilům a jiným moribundům zmar :)