Pohádková láska na celý život - mýtus nebo realita?

srdce z lásky

Všichni se jí smáli. Všichni jí říkali, že má o vztazích naivní představy. Ano, věřila na pohádkovou lásku, která je na celý život. Na lásku, která neuhasíná, ale hoří jasným plamenem po celou dobu. Lásku, kdy si ti dva stále váží jeden druhého, obdivují se, inspirují se, podporují se, milují se, na svém vztahu pracují a jsou šťastní až do smrti.

Život ji několikrát vrátil do reality tvrdým hozením na studenou dlažbu z různě vysokých pater. Ona ale navzdory vší bolesti, kterou prožila, nepřestávala věřit, že pohádková láska existuje. Odmítala věřit tomu, že zamilovanost VŽDYCKY přejde a pak už je to jen o tom, jak se ti dva dokážou tolerovat a jak moc spolu chtějí být. Že má vlastně být vděčná, že má takového chlapa, který je na ni hodný, pomůže jí, nemlátí ji, nepodvádí ji, nepije, nekarbaní…ale…kde jsou projevy lásky a náklonosti? Vždyť každý potřebuje občas slyšet nebo cítit, že toho druhého i po letech přitahuje, že je milován, že druhému na něm záleží. Každý potřebuje občas pusu na čelo nebo obejmutí jen tak, z radosti, že jsou ti dva spolu. Vždyť právě to je to koření života a vztahu! To je ten důvod, proč zamilovaní lidé září na kilometry jako vánoční stromky a mají pocit, že zvládnou všechno na světě. Proč lidé po čase přestanou chodit na rande? Proč všechno berou automaticky a neváží si společných chvil s druhým? A proč už vlastně ani netouží s tím druhým trávit tolik času, jako dřív? Jak je možné, že se jeden druhému omrzí? Proč si dva lidé, kteří se na začátku tolik milovali, dokážou říct tolik sprostých a zraňujících slov? Kam se vytrácí láska? A proč už nikdo nevěří na lásku na celý život? Opravdu jsme díky době natolik zrychlení a sobečtí, že pokud nám v partnerství něco nevyhovuje, nesnažíme se na vztahu pracovat, ale raději partnera opustíme, popřípadě vyměníme, protože to tak děláme se vším a protože je to tak snazší? Děsí mě vztahy, kdy si on i ona řeknou „Teď to vydržím, však si ho/ji po svatbě změním k obrazu svému“. Ale proč někoho měnit k obrazu svému? To potom milujeme představu o dotyčném, nikoli jeho samotného. Proč už nám láska nestojí za to, abychom o ni společně pečovali?

Nad vším moc přemýšlí, ví to. A taky ví, že jí to je občas na škodu, protože dokáže určitou věc obracet ze všech možných i nemožných úhlů několikrát dokola a udělat si tak v hlavě slušný chaos, se kterým si pak neví rady. Myslím ale, že navzdory všem svým analýzám nikdy nepřestane věřit na pohádkovou lásku na celý život. I když s ní život mlátí nevybíravě o zem a lidé jí říkají, že taková láska neexistuje. Opravdu neexistuje? Všichni přece víme, že každý příběh vychází aspoň v tom úplném základu z toho, co se doopravdy stalo, aneb jak praví přísloví „na každém šprochu je pravdy trochu“. Nebo v tom není ani špetka pravdy a je to jen skrytá touha velkého množství lidí, kteří chtěli věřit na pravou lásku na celý život jako ona?

když je vyučující romantik :)