Pro bílou paní Lucinku :)

Letos jsem na hradě vůbec neměla být. Ovšem cesty osudu jsou nevyzpytatelné, slovo dalo slovo a nakonec jsem se přeci jen na 14 dní na svůj milovaný hrad dostala! Dobrá, dobrá, týden navíc jsem se tam ještě dovolenkovala, pokud se to tedy tak dá nazvat :) Život na hradě je úplně jiný. Člověk zažívá ty vzácné chvíle, kdy se brána zavře a rozlehne se božské ticho...sem tam se ozve koza či ovce z hradního zvěřince nebo zamňouká některá kočičanda, ale jinak ticho....ticho, které někdy vzbuzuje až respekt. Hrad při západu či východu slunce, při bouřce, při dešti, za sluníčka, v noci, pořád ten stejný, ale přesto pokaždé jiný a majestátní. Když ráno sedím u snídaně a dívám se na něj, jsem nesmírně šťastná. Kolikrát během prohlídky přemýšlím, že po podlaze, po které zrovna jdu, kdysi dávno chodil i Půta nebo Bohunka...jaký byl vlastně život na hradě v tehdejší době? Jaký byl osud lidí a jak to tu vůbec tehdy vypadalo? Chvíli na to se na nádvoří nahrne zájezd či tábor a jsem ze svého snu zase zpátky v realitě.

Jednou jsem seděla s naší "bílou paní" Luckou u kávy, bylo ráno a já z ničeho nic dostala úžasný dárek!

A touto cestou bych chtěla Lucce moc poděkovat :) Bylo to překvapení a o to víc potěšilo. Dnes už jsem zpátky doma a citronovník, jak jsem ho sama pro sebe pojmenovala, mám hrdě vystavený na kuchyňské lince. A aby to nebylo jen tak, tak jsem jako poděkování udělala pro Lůcu pytlíček s levandulí, aby jí krásně provoněl prádlo a hlavně aby si na mě vzpomněla kdykoli jej uvidí :-P

Hradní život bude plynout dál, s námi i bez nás,budou se na něm střídat návštěvníci, průvodci, filmaři, historici, jen hrad samotný bude pořád stejně majestátní a nádherný za všech okolností!