Kdo si hraje, nezlobí!

Koncem ledna to byl rok, co jsme se dali s mladým dohromady. Jelikož ho ale v tu dobu sklátila angína, strávili jsme den doma - někteří fňukáním a umíráním v přímém přenosu, někteří zkouškou nervů a pomáháním umírajícímu. Aneb asi všechny víte, co znamená mít doma nemocného chlapa a pánové prominou :) Čas nebyl ani potom, protože jsem se pro změnu stěhovala do Plzně. Bylo mi to ale líto. Myslím si, že by si člověk měl najít chvilku, kdy se zastaví, zpomalí, dá si s tím druhým dobrou večeři a stráví s ním aspoň příjemný večer, ještě lépe den. Bohužel, mým touhám není přáno. Snažila jsem se naznačit, že bychom to třeba mohli konečně oslavit, když už se vše trochu uklidnilo. Poslala jsem tedy tajemný dopis s první indicií. Rozkaz zněl jasně "Sedni do auta a přijeď do Plzně"....pravda, "rozkaz" byl splněn až po týdnu a půl, ale lepší pozdě, nežli později :) U mě v bytě byl schovaný zbytek indicií - a že jich bylo!

Odměnou měly být toasty s cuketovou pomazánkou, maďarský paprikáš a na závěr vrstvený dezert....bohužel, příjezd do Plzně nebyl ohlášený, jak měl být, tudíž jsme za odměnu šli aspoň na pivo. Ale to už předbíhám, zpět k indiciím :)
Nevěděla jsem, jaký dárek by byl vhodný. Nic velkého, nic malého, za to od srdíčka. Nakonec jsem zjistila, že je možné nechat si udělat plechovkový budík s libovolně zvolenou fotkou. Vyzbrojená fleškou s naší skorojedinou (za to 100% jedinou fotkou, která je pěkná), jsem vyrazila. Nu, výběr nebyl úplně takový, jaký bych si přála, ale nakonec jsem našla. Vtip je v tom, že dotyčnému dáte plechovku. Plechovka na sobě může mít olivy, rajčata, lentilky či gumídky. A když se otevře - voilá, budík s fotkou! Jsou to teda spíš hodiny, budit nebudí, ale i tak dobrý nápad :) Bohužel nedočkavec víčko odtrhl dřív, než jsem stihla vyfotit plechovku v původním stavu. Tak aspoň tady náhrada, kterou jsem našla na internetu:

Nu a tady už výsledek mého snažení

a ještě jedna fotka z boku, aby byl vidět ten obří gumídek :)

Nevím, kde budík je či není. Bavilo mě vymýšlet tajemný dopis i indicie. Jen jsem s hrůzou zjistila, že jít po indicicíh trvalo asi pětinu času, který jsem strávila já jejich sepisováním a umisťováním. Nevím, kdo z nás dvou se bavil víc. Já můžu jen tiše doufat, že se dočkám i druhé části - večeře...a že se jí třeba dočkám dřív než za další měsíc, dva tři...