...a tak jsem to zabalila

Poslední dva týdny jsem se potýkala s bezlektinovou krizí, až jsem si v klidu sedla, zamyslela se a dospěla k závěru, že takhle to dál nejde. Vždycky říkám, že se chci řídit selským rozumem (ne vždy se mi to daří). Zastávám názor, že bychom se měli naučit poslouchat své tělo (a není to vůbec jednoduché) a intuici. Protože to, že někomu bezlektinová/bezcukrová/bezlepková/bezlaktózová - dosaďte si sami - dieta funguje, ještě nutně neznamená, že bude fungovat i ostatním. Na rovinu přiznávám, že knihu The Plant Paradox jsem stále nepřečetla celou. To, co jsem četla, mi dává smysl, to beze všeho. Až budu mít splněnu jednu nepříjemnou povinnost na začátku dubna, ráda bych se do knihy začetla pořádně a dočetla ji celou. Možná pak svůj názor přehodnotím. Teď jsem ale ve fázi, kdy jsem hodila za hlavu všechna "můžu a nesmím" a řídím se podle sebe.

Jasně, že to zahrnuje taky to, že si občas dám dvě koblihy s čekuládou (naposledy dneska ráno). Ale proč ne? Několikrát jsem zmínila, že nechci být otrokem své diety. Můj poslední měsíc tak ale vypadal. Buď jsem vařila hned, jak jsem přišla z práce, což v kombinaci s pravidelnými hodinami jógy a orientu znamenalo, že jsem v 5:30 vstala a zastavila se až někdy ve 20:00, kdy jsem polomrtvá padla do postele a usnula dřív, než jsem dopadla. Pak jsem se naučila navařit si část už o víkendu, což pro změnu znamenalo strávit v kuchyni nějakých 5 hodin. Postupně přišla frustrace, že jsem stále u plotny, vaření mě přestalo těšit (u mě se to rovná blikajícímu červenému světlu), přidal se nedostatek inspirace a nápadů, až nakonec přišla absolutní nechuť k batátům, kokosovému mléku a podobně. A taky mi chybělo společné vaření a následné vychutnávání jídla s Honzou. Nezvládám ani to, že naan, tortilla i palačinky chutnají všechny stejně, ačkoli mají různou recepturu. Možná dělám něco špatně, to nepopírám, ale nic to nemění na faktu, že moje chuťové buňky úpí a kvílí. Respektive úpěly a kvílely.

Hodila jsem za hlavu všechna doporučení, naběhla jsem do farmářského obchodu koupit mouku, slaninu a vejce, cestou jsem se zastavila pro krájená loupaná rajčata a večer jsme si s Honzíkem udělali domácí tagliatelle. Z domácích vajíček, z kvalitní mouky (samozřejmě vysokolepkové), a se spoustou rajčatové omáčky a kopicí parmazánu. Už dlouho mi takhle u vaření nezářily oči. Užívala jsem si míchání koření, které k rajčatům přidám. A následně jsem si užívala každé sousto. Po dlouhé době jsem se cítila při jídle spokojená.

Zásady bezlektinové diety mám na paměti. Dost mě toho naučila. Třeba výrobkům z kravského mléka se vyhýbám i nadále. Maso už kupuju jen ve farmářském obchodě, stejně jako pečivo - konkrétně kváskový chleba. A taky už nechodím v práci na obědy, ale vařím si. A nebo chodím jen na salát. Tím to končí.

Bezlektinová dieta možná dává smysl, ale moje mlsnost a vášeň pro dobré a kvalitní jídlo mi po třech měsících "omezování" jasně ukázaly, že moje cesta to nebude. I za cenu kil navíc, kterými oplývám. I za cenu přetrvávajících alergií (které se chystám zkusit řešit zase jinak).

Vyzkoušela jsem a zjistila, že pro mě to prostě není. A tak to mám se vším. Vždycky se pro něco nadchnu, po hlavě se do toho vrhnu, a buď to přijmu za své, nebo dospěju k závěru, že tohle mi nevyhovuje. No a co, že to není podle "pravidel"? Ta si přece tvoříme my sami. A já chci především žít, a ne trávit volné chvíle v kuchyni, navíc vařením jídel, která mě ani vařit nebaví. Prozatím tedy sbohem, bezlektinová dieto, možná se v budoucnu ještě setkáme, ale já o tom silně pochybuji. Byla jsi první, kde jsem porušila svou zásadu "selského rozumu" a já jsem za to vděčná. Potvrdilo se mi, že řídit se právě jím je to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.