A tak jsem (si) skočila z mostu

Ani ne před měsícem jsem začala číst Podnikání z pláže od Stáni Stiborové Mrázkové. A narazila jsem v knize na následující:

"Pokud už jste zapomněli, že křídla máte, nebo vám je v průběhu života pár lidí odstřihlo, běžte a skočte z mostu a uvidíte, jak rychle vám narostou. "Ehm, moment," ozývá se teď váš zdravý rozum. "Co to ta Mrázková říká? Skočit z mostu, jo? Se zbláznila!" Tak fajn, skočit z mostu je metafora, i když pokud si zajdete na nejbližší bungee jumping a doopravdy skočíte z mostu, pošle to zdravý rozum taky k vodě a fantazie může začít malovat bláznivé sny na stěny vaší šedé kůry mozkové." (S. Mrázková - Podnikání z pláže).

V tu chvíli jsem se zamyslela, že minimálně deset let mluvím o tom, že bych si chtěla skočit bungee jumping, zažít ten volný pád, tu chvíli, kdy přepadávám dolů a letím volná jako pták. Šla jsem se tedy podívat na možnosti seskoku a narazila jsem na tento. Líbilo se mi, že se skáče z mostu a ne z jeřábu. Seskoky každou sobotu až do října, to vypadá dobře!

Pár dní na to jsme byli v čajovně s kamarádem Tomem, který se (bohudík) mého nápadu chytil, že si chce skočit taky. Do té doby jsem si myslela, že budu skákat v sedáku, ale Tom že bude skákat za nohy - když už, tak už. Hned po víkendu jsme zakoupili poukazy, zarezervovali termín a pak si sem tam vyměnili zprávu ve smysli "sakra, co jsme to provedli?!" Já jsem se (bohužel) podívala na pár videí a udělalo se mi krapet nevolno. V tu chvíli jsem se začala bát, že nedokážu skočit. Že budu stát na mostě a nakonec přelezu zábradlí zpátky.

Přišel den D. Sešli jsme se na nádraží a vyrazili na 2,5 hodiny dlouhou cestu vlakem směr Chomutov. V restauraci, kde jsme byli před seskokem na oběd (skvělý nápad, že?), mě úplně rozhodila servírka s příběhem, že jedna paní k nim přišla z bungee s úplně krvavým obličejem. Že se při letu zamotala a sedřela si obličej o lano. Už před tím jsem si dávala Bachovky rescue, protože jsem se začínala bát, ale tohle mě úplně přimrazilo - tedy jsem přidala dalších pár kapek. Následně jsem si vzpomněla na kontrolu pěti smyslů z Dívky s havraními křídly a pak na slova Stáni, že to se mi jen rozum snaží vymluvit, co chce duše, protože rozum nemá rád změny. Skákání si mě přitáhlo, tak má nějaký smysl, důvod, má mi něco dát, i kdyby to měla být moje smrt (což jsem pevně věřila, že není).

Cestou na bungee to bylo 1,5 km do kopce a já měla dost času být sama se sebou. Jsem vděčná, že Honzík dokáže poznat, kdy má smysl mě uklidňovat, a kdy je lepší mě nechat. Několikrát jsem si zopakovala kontrolu pěti smyslů a pak si vzpomněla na Lucku Harnošovou, která radí položit se do strachu, nepotlačovat ho, a taky na Stáňu, že máme vzít strach na vědomí. Řečeno jinak, ale v podstatě totéž poselství - přiznat si, že se bojíme a nepotlačovat to. Tak jsem si do toho strachu lehla jako do peřiny a řekla mu "tak jo, půjdeme teda spolu".Stále jsem se bála a promítaly se mi všemožné katastrofické scénáře, ale na radu Lucky jsem si představila, co nejhoršího by se mohlo stát. Taky jsem si cestou v duchu zpívala mantru "Anděli můj" od Terezy Kramerové a nakonec mi právě tahle mantra pomohla nejvíc. Nahoru jsem došla sice vyjukaná, ale vnitřně klidná (rozuměj klid v rámci možností vzhledem k situaci). Upsala jsem se, nechala si od Honzíka nasadit kameru, navlíknout se do popruhů a odkráčela jsem čekat k mostu. Tom byl naštěstí hned za mnou, tak jsem tam nemusela čekat sama. Když jsem přišla na most a začali mi vysvětlovat, co a jak, klepala jsem se jako ratlík. Uklidňovaly mě jen lesy, které byly všude kolem. Přelezla jsem zábradlí, na otázku, zda jsem připravená, jsem odpověděla "Ne" a v tu chvíli mě pobavil druhý pán z obsluhy.
On: "Bojíš se?"
Já: "Jako prase!"
On: "Tak proč tam lezeš, když nejsi přivázaná?"
v tu chvíli začal ten první odpočítávat "Tři, dva, jedna, jump!". Světe div se, na "jump" jsem se opravdu pustila zábradlí, dala ruce za hlavu a začala jsem přepadávat z mostu dolů. Z videa, které jsem pak viděla, jsem zjistila, že jsem při letu ječela, jak když vraždí bejka :D Než jsem si stihla uvědomit volný pád, natož abych vyhodnotila, zda se mi to líbí, tak už jsem zase letěla nahoru. Byl to neuvěřitelný fofr, motala se mi hlava a obracel se mi žaludek. Kromě toho, že jsem lítala nahoru a dolů, jsem se ještě poměrně intenzivně točila kolem vlastní osy. Kolem očí se mi komíhaly stromy a pilíře mostu a ačkoli jsem od rána skoro nejedla, můj žaludek dával svůj názor na tohle šílenství dost jasně najevo. Chvíli jsem tam tak visela za nohy, ruce svěšené, pohupovala jsem se, bušilo mi srdce, klepaly se mi nohy a bylo mi všechno jedno.

Ano po 48 hodinách nedokážu říct, jestli se mi to líbilo. Jedno vím ale jistě. Jsem na sebe neskutečně pyšná, že i přes ten strach (nebo se strachem?) jsem dokázala skočit/přepadnout a udělat ten "krok" do neznáma. Taky bylo zajímavé vyzkoušet v praxi, co jsem znala teoreticky. A ještě lepší bylo zjistit, že to opravdu funguje :) Je pravda, že jsem za 1,5 km vyzkoušela všechny možné metody na uklidnění, ale člověku chvíli trvá, než najde tu pro něj správnou.

Dneska mě bolí celé tělo, připadám si jako po celodenní fušce v posilovně a cítím svaly, o kterých jsem netušila ani při musadu. I přesto jsem ráda, že jsem šla. Zážitek, za kterým jsem šla, byl spíš zklamáním. Ale že jsem se naučila pracovat se svým panickým strachem je nedocenitelné! Uvidíme, zda mi stejné metody pomůžou za měsíc, až půjdu do tmy...

Teď už to asi nevrátím...

...padááááááááám...

...popádová vracečka nahoru...